Množírny - peklo, které nechcete zažít

Cesta k ní byla nelehká a můj pobyt ve stanici se prodloužil na týden. Byla jsem odhodlaná a přesvědčená, že se vzájemně potřebujeme. Mé srdce to cítilo a má duše to věděla. Protože týden byla dlouhá doba, pomáhala jsem holkám ze záchranné stanice s ostatními pejsky, se vším, co bylo potřeba udělat, a hledala jsem cestu k srdci Aničky. Byla nekontaktní, schovávala se a šířila hrůzu svým pohledem a chováním. Jedné ze záchranářek dokousala vlastního psa a já si řekla, že tudy cesta nevede, milé děvče. Rozhodla jsem se, ani nevím proč, že se s ní zavřu do místnosti, kde se ošetřovali pejsci, a na pomoc si vezmu její dceru, se kterou Anička byla zavřená v jedné kleci. Říkala jsem si, tak mně abys sežrala, to ti bude trvat dlouho, a s klidným srdcem a duší jsem vkráčela do místnosti a lehla jsem si na zem. V duchu jsem jí říkala: a teď mě můžeš sežrat, nebo se mnou můžeš jít domů. Tvá volba, Tvá cesta. Svým rozhodnutím lehnout si na zem a nikam se nehnout jsem ji dostala do rozpaků a vzbudila v ní zájem. Ležela jsem, když žrala, ležela jsem na zemi, když pila i když spala. Vykládala jsem jí o mém domově, jak žiju a jak bychom se měly spolu dobře. Nevím, čím se to zlomilo, ale po dvou dnech Anička za mnou přišla a už se ode mě nehla. A já cítila, že mám novou životní přítelkyni.

V době mého pobytu ve stanici se jedna ze záchranářek rozhodla ze záchran odejít. Chtěla si založit rodinu a po letech záchran načerpat sílu. Hlavně psychickou. Okamžitě jsem se nabídla, že ji ráda nahradím, a po pár týdnech se jelo na první záchranu. Byla jsem plná očekávání, ale i strachu, zda vůbec zvládnu vkročit do množírny a dělat před majitelem onoho pekla „poker face“, aby nic nepoznal. Jedno špatné slovo, jeden náznak emoce a psa z množírny nevyjednáte. Bylo to jako šlapat po minovém poli. Kontrolovat každou svou emoci, pohled a každé slovo, intonaci, každý pohyb ruky, rychlost dechu. Absolutní kontrola celého svého bytí. Když jsem vstoupila poprvé do množírny a uviděla množství psů, štěňat, klece nad sebou, kde výkaly z vrchní klece padaly do ostatních klecí pod nimi, byl to pohled, na který nikdy nezapomenu. Kolegyně mě rázně upozorňovala, abych se nedívala do očí ani jednoho psa. Ne proto, že bych nemohla, ale ten pohled je nezapomenutelný a mám ho před očima dodnes. Z myšlenek nejde vymazat... nikdy... často se mi objeví před očima z ničeho nic...

Když jsme vešli do množírny, kde byl slyšet hlasitý štěkot mnoha psů, nastalo hrobové ticho. Každý jeden pes věděl, kdo jsme a jaký máme záměr. V tom ohlušujícím tichu jen vidíte množství psů, které cítí vaši energii, ví, kdo jste, a potají doufají, že právě oni budou vyvoleni, což nezáleželo na nás. Najednou slyšíte jejich myšlenky. Ze všech stran se na mě sypaly myšlenky těch utrápených zvířat, a jako by vysílala: mě si vem, jsme tady, dívej, budu hodná, nenechávej mě tady... všechna zvířata vysílala totéž. Zvednuté zvědavé hlavy, oči dokořán a já se tak moc snažila, abych se nepotkala s pohledem žádného psa. Při odchodu z množírny procházíte uličkou a vidíte, jak hlavy všech zvířat postupně klesají jako odkvetlé tulipány a těla zvířat doslova vadnou a úplně bezmocně se choulí k zemi. Jdete uličkou zvadlých psů a cítíte bezmoc... bezmoc svoji a obrovskou bezmoc těch nevinných zvířat...


Tak moc jsem se snažila a přemáhala, abych se nedívala do očí těch povadlých zvířat a každému jednomu jsem v duch slíbila, že se pro něho vrátím, že udělám vše, co bude v mých silách, abych jejich životy změnila... při poslední kleci jsem neodolala a pohlédla do psích očí... Dívali jsme se na sebe upřeně a jeho oči říkaly: řekni, kdy se pro mě vrátíš? Když jsme minuly klece, najednou se ohlušující ticho změnilo v strašný štěkot zoufalých psích duší, které říkaly: Mě si vem! Vrať se pro mě! Slib mi, že přijedeš! Nezapomeň na mne! Já chci jít s Tebou! Prosím Tě! Moc Tě prosím!

Stěží jsem ovládala emoce a snažila jsem se, aby nebylo znát, jak mi buší srdce a jak moc mám stažený žaludek a nedokážu myslet na nic jiného jen na ty spousty zvířat a na PSÍ OČI.

A takto to bylo v každé jedné množírně. Štěkot psích duší, jejich volání o pomoc, jejich pohledy, které se vám zapíchnou do srdce jako ostré střepy a vnímáte jejich bolest ve svém srdci a stydíte se, že patříte do lidské rasy...

Každou jednu záchranu jsem musela vypnout knoflík svých emocí. Svým bytím jsem se snažila udělat vše, co jsem jako obyčejný člověk udělat mohla. Sepsat petici před lety, rozjet kampaň, jednat o změně zákona, dělat osvětu, zachraňovat přímo v terénu, adoptovat...